RECENZE ZE ZPRAVODAJE DIVADELNÍHO FESTIVALU PŘEMOSTĚNÍ 31. 3. 2023

KOLIK NÁM ZBEJVÁ K TERAPEUTICKÉMU DIVADLU 

Od souborů kolem domácí mostecké ZUŠ F. L. Gassmanna jsme přivykli divadlu, které je bez ohledu na konkrétní personální uskupení divadlem postaveným na výpovědi, ať už jde o výpověď generační, nebo osobní. Inscenace Kolik nám zbejvá? Divadla Brambůrky tuto tradici nenarušuje, naopak ji dovádí v jistém smyslu do extrému. V některých polohách se totiž dostává až na hranici něčeho, co bychom mohli označit za (auto)terapeutické divadlo. Inscenace začíná aluzí na Andersenovu Sněhovou královnu a v závěru se k této aluzi i navrací, páteří inscenace se ale nestává. Tou je společné dobrodružství party čtyř (až pěti) kamarádů a jejich intimní životní příběhy. Ne všechny příběhy jsou na stejné úrovni zpracování (pro mě byl nejméně srozumitelný příběh Lucie), z technické stránky by pak bylo možné souboru vytknout nedůsledné braní ohledu na ar nové uspořádání – některé detaily nebyly dobře vidět a především slyšet (!). Skrze nikterak objevnou zápletku „spontánního“ výletu se před námi rozehrává něco, co bych označila mosteckým kouzlem. Vůbec nejde o to, jestli je divadelní tvar perfektní, jestli jsou vybrané hudební podkresy až příliš na první dobrou nebo ne, jestli je psychoterapeutická zpověď divadelně funkční, jestli je možné nechat na zemi při představení hořet papír a nespálit při tom parkety, jestli lze ve čtyřech hercích hrát o pěti lidech. To všechno jako divák zahazuji stranou a nechávám se vtáhnout na jeviště, protože mě tvůrci přesvědčí, že mám jít s nimi. Činí tak čistou a upřímnou autentičností a lékárnicky přesně naváženou rovnováhou mezi závažností a sebeironickým nadhledem a komičností. Vytvářejí na jevišti svůj svébytný sdílený svět a já jsem zas a znovu vděčná, že mě do něj přizvou.

PETRA SLÍŽKOVÁ